Slavnost Panny Marie Immaculaty
Ve středu dne 8. prosince slavíme první mariánský svátek v novém církevním roce - Panny Marie Immaculaty, počaté bez prvotního hříchu.
Immaculata je ústřední postavou strženého mariánského sloupu v Praze. Její obnovená socha čeká na proviziorním podstavci u bočního vchodu do chrámu Matky Boží před Týnem na svůj návrat na obnovený sloup na Staroměstském náměstí.
K této slavnosti přebíráme zamyšlení P. Yvese Le Roux: Immaculata - oáza Boží.
Zdá se, jako by se svět stal pouští, na níž všechny stopy Boží přítomnosti byly bezohledně smeteny vyprahlými větry materialismu – pouští, kde člověk marně hledá blahodárné vody milosti. Duchovně dehydrovaní lidé se snaží uhasit vnitřní plameny, jež je spalují, a nadarmo se honí za různými přeludy.
Taková však není Immaculata. Ona je v nádheře své panenské čistoty oázou Boží. V ní může být naše žízeň uhašena, neboť v ní přebývá a svrchovaně vládne Bůh. Přistupme k naší Paní, zasvěťme se jí, svěřme se jejímu opatrovnictví a budeme jistě napojeni přímo z pramene milosti, jenž neobsahuje žádné nečistoty.
Immaculata žije jenom pro Syna a vše ostatní je jí cizí. Dokonale zrcadlí Krista: Naše Paní čerpá svou neskonalou krásu z přítomnosti Krista v její duši. Jestliže je Kristus vpravdě světlem světa, Ona je svícnem, na kterém On spočívá a z něhož vykonává svou vládu nad dušemi.
Immaculata je chrámem našeho Pána, který v ní se zalíbením přebývá a těší se poslušnosti jejího neposkvrněného srdce. Duše Nejsvětější Panny pulsuje jako jedno se srdcem jejího Syna a Ona si dokonale osvojila jeho vůli. Kdo najde dostatek slov, aby popsal krásu modlitby naší Paní?
Před takovou nádherou v nás možná převládne pocit naší ubohosti a my zaváháme. Jak si vůbec můžeme dovolit přistoupit k Neposkvrněné? Nepatříme do stejného světa, od tohoto božského zrcadla nás dělí propast. Její srdce – horlivě střežené a přečisté – patří pouze Bohu, zatímco my jsme svá srdce poskvrnili a naše láska k Bohu byla pošpiněna nesčetnými a trestuhodnými sebeuspokojeními.
Avšak takový strach není zajisté synovský. Je podněcován jemnou ďáblovou vychytralostí, který se nás snaží odvést od jeho protivníka, jehož moc ďábel velmi dobře zná. Pravá pokora nás od naší Paní neoddělí. Právě naopak, pravá pokora nás vybízí, abychom se uchýlil k Nejsvětější Panně. Neboť kdo jiný než Ona nás může uzdravit z morální ubohosti? Ona s mateřskou starostlivostí jenom touží přiložit nám obklad Božího milosrdenství na hnisající rány našich hříchů.
Naší Paní se s ohledem na její Boží mateřství dostalo jedinečné výsady být vyňata z poskvrny hříchu, ale její mateřství dokonce sahá ještě dál, než ke svaté osobě našeho Spasitele. Skrze její souhlas s početím našeho Pána, „prvorozeného z bratří“, se naše Paní opravdu stala naší Matkou a přivedla nás do života milosti. Nedostalo se jí pouze výsady být neposkvrněnou, ale jako naše Matka obdržela také moc učinit nás spoluúčastníky její milosti – tuto moc nazývá sv. Maxmilián Maria Kolbe privilegiem „immaculizace“.
Nejsvětější Panna je navždy neporušeným chrámem Boha. Milostí naší adopce přicházíme a přebýváme s ním v tomto chrámu. Bylo by velmi nešťastné a neuctivé vracet se, byť jen v myšlenkách, zpět k našim starým hanebnostem. Právě naopak, musíme následovat ctnosti naší Matky a proměnit naše životy v neustálou adoraci Boha. Nejlepší cestou je žít v pravém duchu naší Paní, duchu, který Ona sama shrnula do těchto slov: „Ecce – Fiat – Magnificat.“
„Ecce ancilla Domini“ – Nejsvětější Panna Maria je služebnicí Boha, zcela oddaná jeho vůli, která ví, že nic není důležité, pokud nás to nesjednocuje s Bohem. Duše pronášející takováto slova sebe sama zavázala již nikdy více nehledat vlastní směr, ale vydává se zcela řízení Božímu, které vede po neznámých cestách podle jeho úradku, jenž není dopředu znám. Přesto víme, že jeho cesty nejsou cestami našimi a bolestně jitří naši tělesnost. Tato slova vydání se Boží vůli jsou ozvěnou modlitby samotného našeho Pána v lůně panenské Matky ve chvíli početí a manifestují pevnou důvěru v Boží otcovství.
„Fiat mihi secundum verbum tuum“ – Neposkvrněná Panna je vskutku Božím uměleckým dílem! Kdo může prohlásit, že je schopen zcela žít dle požadavku Otce, „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“? Dokonalým naplněním této modlitby nám naše Paní ukazuje, co je to opravdová svatost. Je velmi lehké být v této věci oklamán a zapomenout, že svatost především spočívá v praktickém a vytrvalém spojení naší vůle s vůlí Boha a odstavení stranou našich vlastních plánů, rozhodnutí a aspirací. Musíme Boha milovat přednostní láskou a dokazovat to tím, že pravá láska nutně vede k velmi konkrétním činům – musíme se odvážit usilovat pouze o to, co chce Bůh, jak to chce a protože to chce. Milovat Boha spočívá zásadně v tom, abychom sami sobě dovolili být jím milováni. Nejvlastnějším postoj Panny Marie je vzdání se sebe sama Boží vůli. Otevřme naše duše následováním jejího příkladu Bohu a jeho vůli, dovolme mu, aby nás každou minutou a každodenními starostmi, jimiž jsme křižováni, miloval.
„Magnificat“ – Immaculata chválí vítěznou písní Boha, raduje se z toho, že mu náleží, že je nevěstou Ducha Svatého a může být vedena dle jeho vůle. Jen duše naprosto odevzdaná Bohu zná radost, kterou náš Pán přislíbil v předvečer svého umučení. Pravý katolicismus je především „spravedlnost a pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Řím XIV, 17). Proto je pro naše duše nezbytné souhlasit s tím, že se skrze naše „Fiat“zřeknou sebe sama a nechají se utvářet Duchem Svatým.
