Pravidelné měsíční pobožnosti v Praze
Z historie pobožnosti u Mariánského sloupu
Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí byl postaven z vděčnosti za ochranu před vydrancováním Prahy třemi švédskými armádami v roce
Praha byla napadena Švédy v neděli 26. července 1648 ve dvě hodiny po půlnoci. Zrádce Arnošt z Ottowaldu osobně provedl přední voj asi tisíce švédských střelců mezerou v hradčanských hradbách poblíž kapucínského kláštera, která byla velmi ledabyle hlídána. Švédská vojska se dostala Strahovskou branou na Malou Stranu a vydrancovala ji. Generál Königsmark dal svolení, aby se drancovalo po celé tři dny. Praha tak navždy přišla o veliké umělecké poklady a skvosty Rudolfínských sbírek. Byla to největší kořist, jakou Švédové naloupili za celou třicetiletou válku.
Obyvatelé Starého Města slyšeli z druhého břehu Vltavy rány, hluk a volání o pomoc. Okamžitě nechali spustit mříž v mostecké věži a rozhodli se, že Švédům svoji část Prahy bez boje nevydají. Staroměstský primátor a novoměstský rychtář dali okamžitě bubnovat do zbraně. Měšťané utvořili jakési domobranné setniny. Z různých řemeslnických cechů byly utvořeny samostatné oddíly, zvlášť se vyznamenali sladovníci a pivovarníci. Mimořádné odhodlání a statečnost projevili také studenti. Nastoupilo jich celkem 745. Do čela se jim postavil jezuitský kněz a profesor Jiří Plachý z Horšova Týna. Přezdívali mu „Dlouhý páter“, protože měřil přes dva metry. Asi sto Židů z Židovské čtvrti se přihlásilo k protipožárním hlídkám a k hašení požárů. 31. července dorazila do Vysočan druhá švédská armáda vedená generálem Wittenberkem a hned
Švédové útočili na novoměstské hradby po celé jejich délce – od Poříčí až k Vyšehradu. Útočilo se ale i z druhého břehu, z Letné a z Karlova mostu. Kritická situace nastala
Poslední dělové koule dopadly na město 1. listopadu. Druhého dne, na dušičky, přišla zpráva, že 24. října, tj. před víc než týdnem, byl v Münsteru podepsán mír (dnes známý jako „vestfálský“). Švédové odtáhli – a pak 4. listopadu, s křížkem po funuse, přišla Pražanům na pomoc vojenská posila… Švédové sami přiznali, že jim při útocích zahynulo pět tisíc mužů, což se v tehdejším hodnocení rovnalo prohrané polní bitvě. Pražanů padlo jen 219, což je 23 krát méně, než Švédů. Raněných bylo 475. Na památku těchto událostí dostalo Staré Město do svého znaku ruku s mečem, která se chystá hájit otevřenou bránu proti vetřelcům. Tato "ruka s mečem" je dodnes součástí znaku hlavního města Prahy.
Pražané připisovali toto vítězství zvláštní pomoci Boží a přímluvě Panny Marie. Proto byl z rozkazu císaře Ferdinanda III. postaven sloup se sochou Panny Marie a byla zřízena nadace „ke konání pobožností, ke stále trvající vděčné památce, že z pouhé milosti Boží toto od tehdáž nepřátelského lidu švédského silně dobýváno Staré a Nové město pražské k přemožení a podmanění nepřišlo a k tomu cíli, aby přímluvou Nejsvětější Rodičky Boží na budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachováno bylo...“ Pobožnost se měla konat každou sobotu, o všech svátcích Panny Marie a všech vigiliích k těmto svátkům. Dohromady to bylo 63 krát do roka a podle zakladatelovy vůle se pobožnosti „měly konati na věčné časy.“ Konkrétní podobu pobožnosti vypracoval pražský kardinál Arnošt Vojtěch Harrach společně se svatovítskou kapitulou. Nadace činila 1200 zlatých ročně a byla hrazena z tzv. „dědičného pivního groše.“ Peníze sloužily k úhradě nezbytných nákladů kapituly, vikaristů, kostelníků, ale především hudebníkům, protože podstatnou část pobožnosti tvořila Loretánská litanie a bylo zvlášť předepsáno, že tato litanie se musí zpívat, nikoliv jen recitovat, a to s doprovodem hudby. Pobožnost začínala ve tři hodiny odpoledne průvodem z chrámu Matky Boží před Týnem. Průvod vedl některý prelát nebo kanovník metropolitní kapituly „při zvonění velkým zvonem.“ Všechny ulice ústící do Staroměstského náměstí se uzavíraly řetězy, aby pobožnost nebyla rušena povozy a kočáry. V příkazu se říká, že v době procesí a litanií „žádného po rynku pod skutečným jeho trestáním netrpěti, v tom place (náměstí) také tehdáž žádné hokyně nic prodávati, nadto pak tu chvíli se žádnými povozy jezditi nedopouštěti, nýbrž dadouce k ulicím řetězy vzdělati, je zavěšovali…“
Některé tyto pobožnosti byly opravdu nádherné, okázalé a zvlášť slavnostní. V Praze existovalo několik Mariánských družin. Jedna z nich, tzv. „latinská“ měla k těmto pobožnostem mimořádně vřelý vztah. Sdružovala se v ní tehdejší inteligence a zástupci nejvyšších úřadů. Tří procesí, která tato družina konala k Mariánskému sloupu, se účastnil i sám arcikníže Leopold. Členové družiny kráčeli ve dvojicích a těchto dvojic bylo pět set! Na zvláštních nosítkách se neslo sousoší znázorňující scénu Zvěstování, které bylo ulito z ryzího stříbra. V rozestupech mezi členy družiny šla pážata ve španělských krojích bohatě zdobených zlatem. Jeden císařský komoří, který strávil řadu let jako vyslanec v mnoha cizích zemích, se vyjádřil, že „co do počtu, lesku a pořádku nikde v Evropě nespatří se nic podobného.“ Konaly se také průvody studentů z Klementinské koleje, protože právě studenti z této koleje se nejvíc vyznamenali v době švédského obléhání. V průvodech byly okázale neseny rukavice a přilba jejich tehdejšího vůdce „Dlouhého pátera“, jezuitského kněze Jiřího Plachého. V roce 1713 vypukl v Praze mor. Během pěti měsíců si vyžádal přes dvacet tisíc obětí. Tehdy se Pražané shromažďovali k pobožnostem u Mariánského sloupu dennodenně.
V roce 2002 jsme se rozhodli, že obnovíme tuto původní pobožnost, která byla bezprostředně po vztyčení Mariánského sloupu císařem předepsána. Císařský reskript, kterým byla pobožnost zavedena, nese datum 15. srpna 1651. Mariánský sloup totiž nebyl postaven jen jako výtvarné dílo, pomník, který měl zkrášlovat Staroměstské náměstí. Byl zbudován jako místo modlitby, jako místo, kde má být uctívána Ježíšova Matka. Mnoho lidí se domnívá, že obnovou této pobožnosti sledujeme jediný cíl – obnovení Mariánského sloupu. Samozřejmě, že si to velice přejeme a toužíme po tom, ale hlavní smysl a cíl těchto pobožností to není. Chceme tyto pobožnosti konat bez ohledu na to, jestli Mariánský sloup je nebo není. Chceme je konat tak, jako by Mariánský sloup již opět stál, či jako by býval nebyl nikdy stržen. Také nechceme křísit zaniklé dobové reálie a hrát si na jakýsi historický klub. Naším cílem je, aby u nás byla znovu a více uctívána Ježíšova Matka. Chceme Jí k nohám přivést naše město a prosit Ji, aby nás všechny vedla k Pánu Ježíši. Nic jiného. Chceme Ji těmito pobožnostmi prosit o novou evangelizaci našeho města a národa. A také si nepřejeme, aby tyto pobožnosti byly jen jakousi trvalou tryznou za odčinění stržení Mariánského sloupu. Samozřejmě, že nás strašně bolí, že se tato hrozná věc stala, ale nechceme stále setrvávat v patetických gestech a v pohoršování se nad tím, co se událo v době, kdy my jsme ještě vůbec nebyli na světě. Chceme hledět do budoucna. Věříme, že i lidé tohoto století potřebují Matku Boží, potřebují mít vztah k Panně Marii, i když touha po této lásce je u nich ještě zasuta někde hluboko a oni o ní neví.
Začali jsme se tedy modlit tuto pobožnost a konali jsme ji asi rok, když sochař Petr Váňa dokončil novou sochu Immaculaty, určenou pro obnovený Mariánský sloup. Sochu požehnal pan kardinál. Byla provizorně umístěna do výklenku Týnského chrámu na jakési ocelové nosníky, aby se tím zdůraznilo, že toto umístění není trvalé. Konáme nyní pobožnost před touto novou sochou. Přinášíme sebou kopii ikony Madony Rynecké, té ikony, před kterou se modlili Pražané v době obléhání. Tato ikona byla při pobožnostech k Mariánskému sloupu vždycky přinášena. Požadavek, aby Loretánské litanie byly zpívány a byly doprovázeny hudbou, bereme vážně. Jelikož nemáme kapelu, přicházíme v procesí do chrámu sv. Jiljí, kde na nás čeká náš obětavý varhaník Ing. Petr Chaloupský, který litanie sám zpívá a doprovází je na královský nástroj. Díky jeho obětavosti nebyla naše pobožnost ještě nikdy bez hudby! V chrámu sv. Jiljí pro nás Boží Prozřetelnost ke konání této pobožnosti přichystala ještě jednu mimořádnost: socha Panny Marie na našem hlavním oltáři byla inspirována Immaculatou ze Staroměstského náměstí: má stejné gesto rukou, postoj, držení hlavy i celého těla!
Prosme tedy Pannu Marii, aby si Ona z nás vytvořila své živé mariánské sloupy, a věřme, že bude-li více těchto živých sloupů a Pražané budou Matku Boží více vzývat a denně se k Ní obracet, určitě bude jednou vztyčen i onen Mariánský sloup z kamene. A Její ochranu, blízkost a požehnání v našem každodenním životě jistě všichni pocítíme velmi zřetelně! -ph-
Náhledy fotografií ze složky Měsíční pobožnosti v Praze
