Mariánský sloup po 99 letech: Zatím vítězí dav
V samostatném příspěvku přinášíme zprávu o iniciativě deseti našich protestantských bratří - duchovních, kteří uspořádali ve stejný den vlastní pietní modlitební akci na Staroměstském náměstí. Jejich činu si velice vážíme a věříme, že je to podaná ruka a cesta ke smíru a vzájemnému porozumění. Příští rok je možné, že při příležitostí 100. výročí uspořádáme pietní vzpomínku společně.
(Převzato, blog Filipa Breindla, Reflex 3. 11. 2017 )
Zatímco připomínka Dne reformace v tomto týdnu ukázala, že působení Martina Luthera rozděluje různá křesťanská vyznání stále méně, v pražském centru zůstává rána, která se alespoň při pohledu na zářijovou rozpravu se zamítnutím obnovy mariánského sloupu dosud nezacelila. Podobu místa tak stále určuje dav, který barokní památku před 99 lety strhnul.
Ať už si o mariánském sloupu, pobělohorské době či rekatolizaci myslíme cokoli, měli bychom zpozornět – je opravdu správné, aby tento problém rozetnula vůle ulice, která měla onoho listopadového dne roku 1918 zálusk i třeba na sochu Jana Nepomuckého na Karlově mostě a při správném povzbuzování by si mohla najít další předměty k rozbití s odůvodněním účtování s Habsburky? Zářijové smutné představení na magistrátu naznačilo, že takové myšlence přitakává řada městských politiků a má zastání i v nezanedbatelné části nekatolického křesťanstva. Smutným způsobem to pak vyústilo ve slovní přestřelku, kterou obratně přiživovali komunisté, protikatolická aktivistka Lenka Procházková a řada samozvaných historiků a religionistů z obou stran.
Jasně se ukázalo, že jitření emocí vzájemným vztahům neprospěje, tak jako jim úplně neprospěl spontánní obrazoborecký čin před 99 lety. Dobré východisko nabízí evangelický farář z pražského Braníku Jaroslav Pechar, který inicioval dnešní modlitební setkání na Staroměstském náměstí, nejen na místě sloupu, ale také u Týnského chrámu, na popravišti 27 českých pánů po bitvě na Bílé hoře a u památníku Mistra Jana Husa, jenž byl mimochodem postaven za panování Habsburků. „Každá strana sporu, jak ta pro obnovu Mariánského sloupu, tak i ta proti obnově má solidní argumenty a těžko je historicky rozbíjet. Řekl jsem si, že by bylo záhodno najít přece jen něco, co nás spojuje. Tím je rozpoznání, že v tom 17. století se k sobě křesťané chovali ohavně. Bez ohledu na to, kdo to způsobil, co to rozpumpovalo, na tomto vyznání, že nás to mrzí, bychom se shodnout mohli,“ uvádí Jaroslav Pechar. Ode dneška máme rok na to, aby sté výročí politováníhodné události na Staroměstském náměstí provázela atmosféra trochu méně přitakávající davovému rozbíjení z roku 1918, bez ohledu na budoucnost samotného sloupu.
Této akce se nezúčastnil nikdo z řad duchovních církve Československé husitské.
