„Sloup coby agresivní symbol násilí“ Já bych nazval svou reakci spíše: „Anděl coby agresivní symbol násilí na ďáblovi?“**
Pan Zdeněk Zacpal, který se všemožně snaží prezentovat v tisku a na internetu jako mluvčí odpůrců obnovení jedné kvalitní barokní památky v Praze, totiž Mariánského sloupu, se ve svém posledním (kéž by byl poslední!) příspěvku v dopisech čtenářů Mladé Fronty DNES 18. srpna konečně vyjádřil, že mu jako husitovi či evangelíkovi (přesně své vyznání nikdy nedefinoval, ale občas se dovolává reformátora Jana Husa) ani tak nevadí Maria, ale (jak doslova píše) „obává se soch andělů s křížem v jedné a mečem v druhé ruce kolem ní“, což podle jeho symbolického výkladu je symbol totožný „s hákovým křížem“. Pokud by tomu tak bylo, pak je namístě požadovat, aby byly urychleně zbořeny všechny památky, kde jsou sochy andělů, bojujících s ďábly (jako tomu bylo na rozích Mariánského sloupu), protože to jsou (podle husitů či evangelíků nebo pouze podle pana Zacpala?) přece symboly stejně zavrženíhodné, jako je hákový kříž. Než se k této ikonografické a uměleckohistorické otázce vrátím podrobněji, musím opravit jednu faktickou nepřesnost v jeho krátkém příspěvku.
Především velmi špatně překládá text nápisu na podstavci sloupu. Zřejmě neumí latinsky nebo nezná základy katolické teologie (mistr Jan Hus jako katolický kněz a pozoruhodný teolog by v latině ani v dogmatice takovou chybu rozhodně nikdy neudělal), protože překládá nápis „Virgini Genitrici sine originis labe conceptae propugnatae et liberatae urbis ergo caesar pius et iustus hanc statuam ponit“ jako: „Paně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spavedlivý císař - Ferdinand III.“ To je ovšem chybně z hlediska latiny i z hlediska katolické teologie. Nejde zde o to, že „počavší“ Maria se stala Bohorodičkou (abychom používali nejstarší titul P. Marie, pocházející z ekumenického koncilu v Efesu z roku 431, tedy dávno předtím, než se od katolické - a pravoslavné - církve oddělili luteráni a další evangelické církve), tedy, že její početí Ježíše mělo zázračnou a mimořádnou příčinu, ale jde o početí samotné Panny Marie, tedy jde o její vlastní „početí bez poskvrny hříchu dědičného“ (sine originis labe conceptae) v lůně její matky Anny /jejíž jméno známe jen ze staré tradice/, což sice bylo prohlášeno za dogma v katolické církvi výslovně až v roce 1854 bulou „Ineffabilis Deus“, ale - jak vidíme - bylo uctíváno a deklarováno katolickými křesťany celá staletí předtím, například i na našem Mariánském sloupu z roku 1650. To vše by bylo naprosto jasné i mistru Janovi Husovi v patnáctém století, který ostatně měl Pannu Marii (a tudíž i její matku sv. Annu) ve velké úctě a o němž víme, že když šel na smrt, zpíval si (samozřejmě latinsky) na posílení mariánský hymnus Christi virgo dilectissima. Pro informaci pana překladatele Zacpala v překladu ten hymnus zní takto: Kristova panno nejmilejší, mocná pomocnice, přispěj svou pomocí ubohým. Pomoz paní nám, k tobě neustále volajícím! Neboť jsme hříchy velmi zatíženi, k tobě se modlíme, nejsvětější. Pomoz paní nám, k tobě neustále volajícím! Sláva Otci, i Synu i Duchu svatému. Pomoz paní nám, k tobě neustále volajícím! S Neposkvrněným početím Panny Marie by tedy mistr Jan Hus neměl sebemenší teologické problémy. Ostatně známá jsou i tato jeho slova o Panně Marii: „Abychom mohli vybřednout z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch svatý, kterou obdivuje celý svět… Máme k ní tedy přistupovat s bázní a s úctou a chválit ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví, ani hříšníci neměli ustávat v její chvále. Neboť v ní je všechna milost Otce, Syna i Ducha svatého, je v ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás“. Jenomže bohužel dnešní husité nebo evangelíci se sice dovolávají Husa v některých dobově převratných a reformačních detailech jeho učení, ale zapomínají na to, že to byl středověký katolický kněz a teolog a podle toho také jeho spisy vypadají. Stálo by za úvahu, zda by nepomohlo, kdyby je trochu více doslova a v úplnosti četli, nikoli jen ze sbírek vybraných citátů.
Takže je třeba správně překládat *„Panně Rodičce beze hříchu prvotního počaté… postavil.“ *A jméno císaře Fedinanda III., jak neustále pana Zacpala na obnoveném pomníku straší, tam vůbec výslovně uvedeno nebylo. I když samozřejmě vzdělanější turisté, až budou sloup obdivovat, jistě budou vědět, kdo v té době vládl.
A nyní k uměleckohistorické a ikonografické otázce „katolických andělů, kteří usmrcují ďábly či evangelíky“. No, tento obecně známý symbol, na němž například archanděl Michael zabíjí ďábla (tedy padlého archanděla, který se stal Satanem, tedy Žalobcem na hříšníky či Odpůrcem božím), se vyskytuje v křesťanském umění od dávných dob. Známe například krásný souboj andělů a ďáblů na Karlštejně v kapli Panny Marie, kde ilustruje verše Apokalypsy sv. Jana o tomto boji. Obecně se dá říci, že vždycky symbolizuje anděl síly dobra, života, spravedlnosti, boží moci, a porážený ďábel symbolizuje síly zla, smrti, moci pekla. Nevím, jestli se pan Zacpal snad osobně vidí v tom zabíjeném ďáblíkovi (nebo zda se tak vidí i ostatní bratři z oddělených církví), ale já jako katolík nevidím své bratry křesťany jako ďábly, naopak, vidím je spíše jako anděly, kteří bojují mečem Slova Božího ve zbroji Ducha Svatého proti Satanovi na stejné „straně barikády“ jako my. Dokonce bych se dovolal slov sv. Jana v jeho Apokalypse, který oslovuje různé soudobé sbory a „církve“ ve svých úvozujících „dopisech“ takto: „Andělu církve v Efesu piš… andělu církve ve Smyrně piš… andělu církve v Pregamu piš… andělu církve v Thyatirech piš… andělu církve v Sardách piš… andělu církve ve Filadelfii piš… andělu církve v Laodikeji piš…“
Totiž, rozdíly v učení samozřejmě byly i v těchto prvotních sborech či církvích, ale všechny bojovaly na straně „andělů“ proti „ďáblům“. To je původní smysl toho uměleckého symbolu.
Je sice pravda, že lidé v oněch vyhraněných stoletích faktických válek a vzájemného vraždění (ono těch 14 františkánských mučedníků nespadlo z věžičky u Panny Marie Sněžné jen tak samo od sebe!) se navzájem pokládali za ďábly, ale my už žijeme v úplně jiných stoletích ekumenické spolupráce, vzájemné lásky a smíření. A vracíme s k původnímu smyslu starých symbolů, ne k nějaké historické veteši.
Ostatně, ani s tím symbolem hákového kříže to není až tak jednoznačné: samozřejmě poté, co tento symbol zneužil Hitler jako symbolu svého ďábelského hnutí, je to symbol nepoužitelný a nepoužívaný. Ale například, když se procházíte po Londýně a jdete kolem staré budovy indického vyslanectví, na fasádě najdete dodnes krásné červené hákové kříže, které jsou původně symbolem Slunce. A dokonce i svatá Ludmila měla v hrobě látku s vyšívanými hákovými kříži, protože to byl tehdy naprosto běžný symbol. A kolem svatostánku v románsko-gotickém kostele sv. Václava na Proseku jsou vymalovány krásné červené hákové kříže jakožto iluzivní drapérie s „vyšitými“ hákovými kříži. Máme snad proto, že Hitler tento symbol zneužil (analogicky proto, že snad v době náboženských válek byl zneužit i symbol boje andělů s ďábly), zničit všechny hákové kříže v umění (zakázat všechna vyobrazení andělů, bojujících s ďábly)? Společnost na obnovu Mariánského sloupu si samozřejmě uvědomuje, že není jednoduché zrekonstruovat všechny čtyři anděly na nárožích kopie Mariánské sloupu. Sloup bude tedy v první fázi postaven bez oněch andělů, a teprve poté budou vyhlášeny odborné sochařské soutěže na dotvoření andělů, ať už podle zachovaných torz, nebo jako novodobá umělecká díla. Kdyby je snad chtěl zhotovit nějaký sochař protestant, evangelík či husita, jistě by to bylo vítané ekumenické gesto.
Byl jsem před pár dny v Kroměříži. Na nádvoří arcibiskupského zámku tam stojí více než dvoumetrové sochy andělů: jeden jako archanděl Michael s plamenným mečem v ruce poráží ošklivě se šklebícího ďábla, jiný jako archanděl Rafael provází malého chlapce. Mají snad podle pana Zacpala nechat zbořit sochu anděla, porážejícího symbolicky zlo? Nebo snad máme zničit všechny ty „katolické“ anděly, jak je pan Zacpal nazval? Ale když zničíme anděly, zůstanou nám už jen ti ďáblové…
Být na místě pana Zacpala, raději bych se v tom ďáblovi tak nepředstavoval… (viz detail sochy z Kroměříže). Pan Zacpal samozřejmě má plné právo projevovat svůj názor a psát například petice. Poslední petice, kterou doručil do Senátu v roce 2001 proti Mariánskému sloupu, měla 27 (slovy: dvacet sedm) podpisů a bylo mu odpovězeno 17. 12. 2001 pod číslem jednacím 11663/01 asi v tom smyslu, že je irelevantní. To vše se dá najít na internetu.
Libor Gottfried historik a archivář, Praha
